Texty

… Svět Vovsových obrazů je bytostně lidským světem v tom smyslu, že každá jeho skutečnost je nahlížena a zkoumána zároveň jako sdělení, znak a signál. Tak je v jeho struktuře již vnitřně přítomná a nikdy nekončící lidská potřeba rozumění a interpretace a zároveň nemožnost jejího naplnění beze zbytku, ba dokonce její osudová nutnost troskotání a neméně silná nutnost navazování a pokračování. V tomto smyslu zůstává základním námětem, společným všem tematickým řadám Vovsových prací, otázka po vztahu, sounáležitosti a poměru člověka a světa, vnějšku a nitra. Záhadnost a úplná nevyslovitelnost i naléhavost poselství ukrytého v každé skutečnosti vyvolává onu otázku vždy znovu v celé její síle.

…Rozvíjením tematického okruhu Paměti vznikaly pak cykly „Zpráv“, „Krajin“ a „Partitur“, zpřítomňující tajemné, dávné záznamy, mnohdy těžko nebo málo srozumitelné, zachované ve fragmentu textu či grafického torza. Fascinace pohyby ptačích hejn a jejich po staletí se každoročně opakující kolektivní chování na zimovištích, vedla Vovse k vytvoření kompozičně velmi bohatě variabilních obrazů cyklu „havranů“, kde děje na nebi jsou mu nejenom pomíjivým tancem životní síly a nutnosti, ale zároveň i vytvářením vzorců, ve kterých se žití odehrává a které jsou pamětí přírody.

Vovsovy obrazy vědomě přesahují samotnou sféru ryzí výtvarnosti. Kompozice je mu vždy zaostřeným a zviditelněným zamýšlením, rozvíjejícím jeden z aspektů komplikovaného tématu vztahu člověka a světa. S trvalým zaujetím se jeho dílo pohybuje po oné jemné a riskantní hraně mezi výtvarným sdělením a odkazováním k mimovizuálním kontextům symbolů, v nichž realita odkrývá a zároveň podržuje své tajemství v jeho mnohoznačnosti, neuchopitelnosti a naléhavosti.
Mojmír Horyna

… Pamětí se v mnohém řídí tvořivá (někdy i ničivá) činnost člověka. Uvědomuje si v rovině poznání souvislosti vnějšího a vnitřního světa, které do viditelné míry zprostředkovává literatura i poesie, hudba i divadlo, malířství, sochařství a architektura. Objev vztahu mezi vědomím a podvědomím rozšířil pohled na zkoumání individuálních stránek tvůrčího procesu. Stopy paměti oživují v konkrétní podobě vzpomínky. Bezprostředně jsou vymezeny časem života jedince, nepřímo se stávají součástí tradovaných svědectví, také však legend a mýtů o době a lidech. Vzpomínky se ovšem často přizpůsobují osobním přáním a představám, protože v poměru k objektivní realitě a plynutí času lze jejich obsah měnit a rozličně zabarvovat. V širším rámci etnika jsou součástí historické paměti, ponejvíce však působí jako souhrn zkušeností individuálního života. S úbytkem psychických sil se však mnohdy smazávají a vzájemně překrývají. Antropologie vznáší otázku, zda se v paměti neuchovávají záznamy z hlubší či bližší minulosti, jejichž původ a smysl je těžko dohlédnout. Jsou snad otiskem dávných zážitků a zkušeností lidského rodu? Nebo lze jejich původ přednostně přisoudit analyzovanému genetickému kódu?

…Během uplynulých roků se umělec nepřestává hroužit do stop paměti v přírodninách i lidských projevech. Obraznost mu dovoluje na ně nahlížet prostředky grafiky nebo malby z různých úhlů. Paměť i zapomnění pokládá za posvátnou hřivnu inspirace. Jsou mu záminkou k poetice znakové mluvy, v níž se přemítání o lidském rodokmenu v úběžníku vrstev paměti proměňuje v grafické verše a akordy malby. Tlumí barevnou škálu lokálních tónů, když do obrazu vpisuje spirály, které vryl člověk mýtické doby do stěn i kamenů tím spíš, že je znovu napomínají hejna ptáků, kroužící z neznámého instinktu na obloze. Úsporné vyvážení malířských a grafických prvků si vyžaduje fiktivní rekonstrukce ztracených deníků. Řádek po řádku klade na plochu obrazu chvějivé záznamy tušeného písma, not i dalších znaků. (Počítejme s tím, že čtení knih a poslech hudby patří integrálně k umělcovu duchovnímu světu.) Jejich výtvarná souvztažnosti vyvolává dojem, že obsahují vzkazy, osobní výpovědi a záznamy tónů z hlubin minulosti, možná i ze skrývané přítomnosti. Výtvarná sdělení odkazují k neznámému prostoru, v němž paměť vzniká a zaniká, z něhož se odvíjí, aby pokládala otázky, kým sami jsme a jaké jsou naše příběhy v toku událostí, jež nás obklopují. Zároveň přinášejí radost z kultury výtvarného přednesu, jemuž se daří při listování pamětí vyvolat ozvěny niterných představ a vizí.
Jiří Šetlík (2005)

Hledání kořenů lidské existence vede Jiřího Vovse k hledání paměti. A právě hledání paměti lidí, věcí a přírody je pojítkem jeho umělecké tvorby po více než třicet let. A tak od rozpamatování se na svět cirků a manéží přechází k obyčejným věcem, které člověka odedávna obklopují, stolům, židlím a jiným předmětům, poznamenaných letitým používáním, se spoustou šrámů a otisků člověka, až k abstraktnějším námětům oken, které jsou pohledem do světa vzpomínek a v neposlední řadě ke zcela abstraktním „partiturám“.A tak časem zapomíná i na vlastní motiv, který je zástupný a soustřeďuje se na obrazový výtvarný rytmus. I když primární východiska jeho obrazů, kreseb i grafik jsou filozofické či sociální, tak výtvarné sdělení je pro Vovse adekvátním důvodem tvorby. Obrazová plocha si žije svým vlastním životem, kde každý tah štětcem a každý vryp, barva či čára a linie má své místo dlouho a trpělivě autorem hledané. A snad i právě proto se Jiří Voves, obvykle ve snaze po hledání vlastní dokonalosti výtvarného záznamu, k jednomu tématu cyklicky vrací.
Naďa Řeháková

Obraz zjevuje předstupování světa, který nás vždy již zahrnuje. Právě tím se nás hluboce dotýká. Obraz tedy není zdrojem poznání, mediem informace nebo předmětem prožitku v běžném psychologickém smyslu, ale zviditelněním podstatného údělu života, kterým je svět a bytí ve světě v celé nevyčerpatelnosti jeho významů. Slovo úděl chápu v prastarém významu, ve kterém jde o díl, který nám byl přidělen a který je zároveň podílem na celku. Úděl je i úkolem. Uchopením, naplňováním a bojem s ním žijeme život, jehož výšiny jsou v odpovídání této přesažné výzvě. Život je nejpodstatněji sebepřestupováním v onom odpovídání, odpovědností vůči tomu co nejsme my sami,v čem jsme ale zahrnuti. V tomto směru odpovídání se dobíráme i odpovědnosti vůči sobě samým. V tomto vztahu k podstatné přesažnosti je zřejmá i naše bytostná konečnost, jejíž nejvlastnější možností – právě jako konečnosti – je tázat se po smyslu. V rozestřeném prostoru tázání po smyslu nabývají hlubšího významu i elementární otázky.
Co je? Co jsem? Co jsme?
Především souvislosti času a prostoru, v nichž čas je motorem (hybatelem) a prostor je časován. Čas přináší a vrství prostor. Čas hledání, ohlédnutí, ohledání. Čas setkávání, které je tkaním tkáně světa. Čas tká a odvíjí svět k nevyčerpatelné mnohosti podob, jejichž zjevnost nás zasahuje a které jsou našimi úděly.

…Přes hranice tohoto údělu nenaplnění se nicméně nepřestáváme tázat po tom co je, co nese a udržuje naše žití. V odevzdanosti této otázce žijeme a možná že ona sama je již odpovědí na to, po čem se tážeme. V tomto tázání a odpovídání je mlčenlivý hlas obrazu zvláště silný a ničím nenahraditelný.
Mojmír Horyna

Archeologie nás zpravuje o událostech o kterých nemáme žádná verbální svědectví. Zkoumá doteky, otisky, stopy minulých životů. To, co se sice změnilo v trosky, či dokonce odpad, ale stále zůstává nějak akcentováno. Něco říká, nevíme co. Tušíme, že se jedná o zprávu, to se pozná podle artikulace, ale nevíme její kód. Jindy kód známe, ale zpráva je jen torzovitá. Jsou i případy, kdy máme jak kód, tak text, ale nikoli její předmět – co řekne partitura hudby neznalému? Svědectví se mohou překrývat, významy bývají zpětné, vše lze znovu transponovat. Někde tam se skrývají i odpovědi na budoucí otázky. „Víme, že objevení Shakespearových účtů za prádlo by nám nebylo mnoho užitečné, ale nemusíme proto vždy odsuzovat jalovost výzkumu, který je objeví, protože se může objevit génius, který bude vědět, jak je použít,“ upozornil básník T. S. Eliot. Slova se obvykle k něčemu vztahují – a právě toto něco za stopami shledáváme. Snad je to i jakýsi náš společný základ, jakási materia prima.

S takto zasutým základem, jsme spojeni – ale opět jen doteky, otisky, stopami v paměti. Na něj reagujeme – sice prostředečně, nevědomě, podvědomě – a právě proto nás zásadně předurčuje. Navíc je v nás uložen stejným způsobem jako dávné stopy minulosti vně nás. Vrství se, a ta strata se stále pohybují, velmi pomalu, překrývají se, lámou a narušují. Stále nás ještě směrují trasy starých cest, staré půdorysy domů a sídlišť, kulturní krajina. Stejně jako nás vedou archetypy jednání.

…Umění je obrovskou sondou do paměti. Každé dílo stojí na ramenech nejen minulých obrů, ale i celých konfigurací děl menších a ještě menších. Otázky (ne odpovědi) každého díla jsou formulovány prostředky minulých odpovědí, byť ony samy by byly odmítány. Minulé umění jistě existuje, ale právě dnes se stále častěji klade otázka, zda vůbec existují jeho dějiny. Jistě, paměť umělce je pamětí minulosti, nikoli historie a proto sdílí i vlastnosti paměti – je stejně jak útržkovitá a kaleidoskopická, tak dynamická a tvárná – vždy individuální a stejně tak archetypální. Umělec je svou povahou archeolog – z doteků a stop tvoří kousky nové skutečnosti a je na dalších, aby je skládali a dešifrovali. Jiří Voves nějaké ty „účty z prádelny“ našel. K něčemu mu byly.
Zdeněk Vašíček

… Voves ve vlídném ústraní kreslí, maluje, vrývá znaky a kódy do materiálu tvárného i odolného. Jeho introvertní, kontemplativní nazírání světa k nám promlouvá uměleckou řečí jemných doteků a zásahů. Ve svém díle rozkrývá nejhlubší vrstvy a souvislosti, uznává přitom jejich neodcizitelnou záhadnost. Vovsovým zásadním tvůrčím rysem je jakýsi „pokojný neklid“, představující nejen portrét podstaty bytí, ale především způsob, jak k ní teprve proniknout.
Richard Drury

VRSTVY ZAPOMNĚNÍ

Synagoga Hranice 5. 10. 2017 až 26. 11. 2017

Nad synagogou a stratigrafií paměti Jiřího Vovse

Jiří Voves patří mezi nemnoho autorů, kteří se otevřeně hlásí k odkazu předčasně zemřelého malíře Jiřího Johna. Setkal se s ním v rámci svých studií na pražské AVU. Jiří Voves na Akademii nestudoval malbu, ale architekturu u profesora Františka Cubra. Tichá Johnova poetika, zakotvení v krajině a jejích vrstvách, mu však byly blízké, a chce se říci osudově jej nasměrovaly.

Klíčové slovo, myšlenkově vystihující tvorbu Jiřího Vovse, je paměť. Jsou i další slova, která Vovsovo dílo postihují, jako zpráva, poselství, záznam, stopa, otisk, vrstva, vznik, zánik…a na druhé straně ještě nezanedbatelná příroda, ale paměť má u Jiřího Vovse vždy nadřazený význam, působí jako klenák, ke kterému se sbíhají žebra klenby.

Jiří Voves z paměti ve své tvorbě neustále vychází a nějakým způsobem se k ní vztahuje. Vrací se k ní v cyklech, paměť vždy je někde v jejich základu, ať jsou to Zprávy, Krajiny, Partitury, Potopy či Havrani. Výrazové prostředky Jiřího Vovse jsou, zlehka řečeno, fajnové. Zabírají bohatou škálu od kaligrafických vrypů přes extempore geometrizujících ploch po expresivnější malířské gesto. Expresivita však nikdy nepřekročí přemýšlivou ukázněnost. S jeho sochařským dílem se to má obdobně.

Paměť…z hlediska psychologie je to schopnost vštěpovat si, uchovávat a vybavovat informace o předchozích zkušenostech. Je to proces selektivní a subjektivní, vzpomínáme i zapomínáme výběrově, jsou situace, které akcentujeme, jiné vytěsňujeme. Na základě paměti se tvoří identita osobní i identita společnosti, národa…, formují i deformují se dějiny. Pro umělce – introverta, kterého Jiří Voves svojí tvorbou představuje, je taková paměť v různých svých projevech ideálním a nekonečným zdrojem.

Jsou vzpomínky, jež nacházíme poměrně snadno pod povrchem současnosti, na dosah vědomí. Jsou vzpomínky, které jsou z nějakého osobně historického důvodu zasuty hlouběji. A pak jsou tu ještě vzpomínky na situace, o kterých na úrovni osobního vědomí nevíme vůbec, a které jsme v tomto těle ani nezažili. Přesto jsou nám vlastní. Neboť paměť je také věcí hlubin. Kdesi vespod, v hlubinných vrstvách zasutých pod pamětí týkající se jedince, nachází se paměť kolektivní. Tady se dotýkáme všehomíra, tady můžeme pocítit náležitost ke světu jako celku. Tuto kolektivně hlubinnou sounáležitost Jiří Voves sleduje.

Pamět, nejen lidská, je mnohovrstevnatá záležitost. Je paměť přírody, paměť kraje, paměť národa, kulturní paměť… Vedle subjektivní paměti člověčí svoji paměť tedy mají také místa. Jedním z takových míst, jež doslova jako by paměť ztělesňovala, je synagoga. Ačkoli současná výstava je koncipována pro konkrétní hranickou synagogu, a na nejnovějších obrazech najdeme dokonce odkaz na trojici jejích oken, Jiří Voves ve skutečnosti nemá na mysli ani konkrétní stavbu, ani její konkrétní historií. Synagoga je mu jedním z příměrů. Historie dávná i poměrně nedávná ze synagogy totiž, ať si stojí, kde chce, udělala fenomén, který silně pracuje s naší pamětí. A tak je tu Voves se vší svojí úctou jako doma. Na východní stěně, tam, kde kdysi býval svatostánek, obsahující svitek Tóry, připomíná jeho absenci triptychem s motivem synagogálních oken, která zároveň tvarem odkazují k ikonograficky ustálenému zobrazení Mojžíšových desek Zákona. Upadání v zapomnění i zpětné odkrývání vrstev paměti pak ještě akcentuje použité hebrejské písmo ve výrazech slovo - מילה a Píseň písní - שיר השירים‎‎.

Pojmenování synagoga pochází z řeckého synagógé a původně znamená shromáždění. V základu synagogy je tedy společenství. Také k slavení šábesu je třeba minimálního společenství deseti mužů, minjanu. Pro připomenutí zmizelého a pozapomenutého společenství Voves sestavuje symbolický minjan. Aby byla synagoga.

Podlaha židovského domu modlitby často bývá pod úrovní terénu, neboť z hlubin bezedných tě volám, Hospodine…(Žalm 130). Z hlubin vzhůru. Z hlubin paměti, té temné, vzhůru. Od temnoty ke světlu, bez ortodoxie, bez vyznavačského zatížení, a přeci přesvědčivě. Tak skrze vrstvy paměti vede Jiří Voves cestu k porozumění sobě samým. Jako archeolog jde po vrstvách a hledá skryté zprávy. A hledá a nachází i v tom nejobecnějším, v chrámu přírody. Vody potop, sedimenty, geologická stratigrafie, to vše vyvolává základní otázky: odkud se bereme, kdo a proč jsme, Jak si stojíme v tomto světě. A naznačuje odpovědi. Nikoli vyčerpávající, ale přeci jen tak naznačenou odpovědí může být právě společenství a pohled, který nás vede odspoda vzhůru skrze synagogální okna a výš, dál, ven do přírody, která je nad námi.

Tam nahoře krouží hejna havranů. Havran je pták společenství. Paměť jeho rodu kdesi na severovýchodě každoročně zavelí, aby se jednotliví ptáci začali shlukovat do hejna, a to se, křičící, jednoho dne objeví na svých stálých zimovištích v naší krajině. Havraní společenství Jiřího Vovse každoročně přitahuje. Vyráží do kraje na známá místa a pozoruje vzorce chování ptačího hejna a nachází v něm obrazy zakódované danosti i nezkrocené životní síly. Tak, je vidí, dokonale vyhovuje jeho zalíbení ve znaku.

Jiří Voves se nevyjadřuje explicitně, má však vybudovánu vlastní symbolickou ikonografii, založenou na znakovosti. Jeho obrazy můžeme číst jako malířsky dokonale vyvedená návěští, budovaná s velkou a přesvědčivou vnitřní soudržností. Vovsovým obrazům je společná nikoli odpověď, ale naznačená všudypřítomnost Tajemství. A tuto přítomnost je třeba mít na zřeteli. Pak v tom nelítáme sami.
Jiřina Šiklová